Litoměřický biskup Stanislav Přibyl k 300. výročí klášterní knihovny v Oseku

Bratři a sestry,

dnes slavíme tři století knihovny v Oseku. Dovolte mi začít pozváním: dotkněte se očima i srdcem nápisu, který ji střeží – Non spectaculo, sed usui: „Knihy zde nejsou na odiv, ale k používání.“ Tohle motto je malou evangelní lekcí. Odmítá pozlátko, abychom přijali službu; odkládá pýchu, aby zazářil užitek pro lidskou mysl i duši. Knihovna není muzeum papíru, písmen a krásných knižních vazeb. Má to být i dnes dílna moudrosti, prostor sdílení, živý rozcestník k pravdě.

Apoštol Pavel v dnešním čtení z listu Římanům neoslavuje trofeje, ale lidi – „spolupracovníky v díle Krista Ježíše“ (srov. Řím 16,3). Nazývá je jménem, děkuje, připomíná „shromáždění v jejich domě“ (Řím 16,5). Jak blízko je tomu naše knihovna! Jejím „dílem“ nejsou regály s knihami, nýbrž společenství, které se u knih rodí: učitelé a žáci, (snad zase opět někdy) řeholníci a poutníci, badatelé i ti, kdo si přijdou pro první rozhovor s krásou slova. Knihovna drží paměť, aby mohla růst budoucnost; chrání ticho, aby se rodila řeč. A podobně jako Pavel na konci listu vše obrací v chválu, i my dnes všechno dobré připisujeme Bohu, „který má moc upevnit vás“ (Řím 16,25).

Žalm nás učí rytmu dějin: „Po všechny dny ti chci dobrořečit… Veliký je Hospodin… Všechna pokolení chválí tvoje skutky“ (Žl 145,2–4). Knihovna je jedním z nástrojů, jimiž si pokolení předávají světlo. Na jejích policích je slyšet, jak otcové a matky mluví k synům a dcerám; jak mniši rozmlouvají s vědci, básníci s historiky, jak staří učí mladé a mladí provokují staré, aby znovu přemýšleli. Když žalmista říká: „Chci přemýšlet o tvých divuplných dílech“ (Žl 145,5), připomíná nám, že kontemplace a studium nejsou únikem od světa, ale způsobem, jak Boží skutky lépe rozeznat v dějinách i v člověku.

Ježíšovo slovo v evangeliu nás však varuje, abychom nezaměnili prostředky za cíl. „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele…“ a „nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (srov. Lk 16,9.13). Knihy, budovy, granty, katalogy – to vše je „mamon“, dobrý sluha, ale zlý pán. Nesmí se stát naším cílem, nebo dokonce naším bohem. Slouží-li pravdě, lásce a společnému dobru, stávají se nástrojem lidského rozvoje a spásy člověka: pomáhají člověku vyrůst, učí ho rozlišovat, otevírají mu dveře k setkání. Ale když se promění v pouhou výkladní skříň, pak ztratí duši. Zmíněná Kristova slova jsou klíčem k onomu nápisu: knihovna nesmí být jen „na odiv“, nesmí sloužit dvěma pánům – lesku a užitku. Patří Bohu a lidem. A kdo je „věrný v maličkosti“, tomu bude svěřeno víc (srov. Lk 16,10). I tady se věrnost měří pečlivostí při katalogizaci, trpělivostí v badatelně, laskavostí knihovníka či poctivostí citací.

Jak tedy dnes slavit toto výročí? Nejlépe tím, že obnovíme původní záměr: usui – k užitku. Ať je tato knihovna i nadále školou svědomí a vkusu, místem, kde se pravda hledá s pokorou a předává s radostí. Ať se tu rodí, udržuje a rozvíjí společenství spolupracovníků, lidí, kteří nasazují „vlastní krk“ pro dílo, které je v posledku dílem Kristovým, a věnují mu čas, trpělivost, odbornost i modlitbu (srov. Řím 16,3–4). Ať je každý čtenář, badatel nebo návštěvník současně kapitolou v živé kronice Božích skutků, kterou v této knihovně – jak se zpívalo v dnešním žalmu – „všechna pokolení“ píší společně (Žl 145,4).

Uzavírám prosbou: Pane, nauč nás užívat bohatství této knihovny k budování paměti, která není depozitářem nostalgie, ale pokladnicí naděje. Ať je v ní slyšet ozvěna žalmu: „Po všechny dny ti chci dobrořečit“ – i mezi regály a kartotékami. Ať tato knihovna zůstane znamením tvé moudrosti uprostřed našeho kraje: non spectaculo, sed usui – ne pro spektákl, ale pro službu; nejen pro slávu člověka, ale pro chválu tvého jména – dnes i po všechna budoucí staletí. Amen.

† Stanislav Přibyl
biskup litoměřický