Plavební kanál Fláje - Clausnitz
Mgr. Zdeněk Bárta
Plavební kanál Fláje - Clausnitz je nejstarší technická památka svého druhu v Čechách. Nechal jej v letech 1624-1629 vybudovat částečně na pozemcích Lobkoviců saský kurfiřt Johann Georg I. podle plánu Friedricha Lingkeho. Kanál sloužil více než 240 let pro plavení dřeva z Flájí do Freibergu a ještě do 40-tých let 20. století dosluhoval jako přívod pro pohon vodní turbíny českojiřetínské továrny na lepenku. Poté, co byla tato továrna zrušena, nebyl již kanál využíván a postupně upadl v zapomnění.
Tzv. Nový plavební kanál (Neugrabenflöße) z Flájí do Clausnitz v Krušných horách byl vybudován v létech 1624 až 1629. Jeho pomocí byl odplaven prales rostoucí ještě počátkem sedmnáctého století ve flájské kotlině v Krušných horách jako dřevo pro Freiberg v Sasku.
Zatímco technické údaje a historie Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu na Šumavě jsou dobře známy a popsány, o Novém plavebním kanále u Flájí a Českého Jiřetína pokračujícího do Clausnitz se v turistických průvodcích a mapách buď nic neuvádí, nebo jsou zde zmiňovány často chybné údaje. Nový plavební kanál je daleko starší než zmíněné šumavské plavební kanály a svému účelu sloužil více než 240 let, tedy mnohem déle než ony. V porovnání s plavebními kanály na saském území Krušných hor (Görsdorf-Blumanauer Flösse, 1566; Marienberger Flösse, 1556; Annaberger Flossgraben, 1564/66 a dalšími) však Nový plavební kanál z Flájí do Clausnitz vznikl poměrně pozdě.
Nový plavební kanál využíval vodu Flájského potoka pokračujícího na území Německa pod názvem Flöha. Jeho počátek byl poblíž malé lovecké chatky za obcí Fláje (dříve dům dozorce plavebního kanálu), kousek od čela dnešní Flájské přehrady, a vedl přes Český Jiřetín na saské území, kde se dotýkal obce Cämmerswalde a v obci Clausnitz, naproti Niedermühle, ústil do Freiberské Muldy neboli Moldavy, pramenící rovněž na našem území. Jeho délka dosahovala téměř 20 km. Někdy se udávala až 49 km, což ovšem není správné. Chyba vznikla tak, že se k délce plavebního kanálu počítala i délka vlastního toku Freiberské Muldy, od ústí plavebního kanálu až po místo, kde se nedaleko Freibergu plavené dřevo skladovalo a spalovalo na dřevěné uhlí.
Při budování Nového plavebního kanálu, jehož výstavba trvala pět let, se musel překonat výškový rozdíl 150 m. Spád Flájského potoka mezi Flájemi a Českým Jiřetínem byl 1 m na 53 metrech toku a u Muldy 1 m na 65 metrech.
Dřevo se v této části Krušných hor plavilo i po přirozených vodních tocích. Po Freiberské Muldě od státních hranic v délce 41 km již nejméně od roku 1438, po Flöze v délce 39 km od roku 1570 a po Bystřici (Wilde Weißeritz) od Rehefeldu až po Röthenbach - 19 km - od roku 1560.
Hospodářské zájmy na těžbě dřeva ve Flájské kotlině Město Freiberg v Sasku se svými četnými hutěmi a hamry mělo velký zájem o lesy podél hranic na jejich saské i české straně. Feudálové, kterým lesy náležely, pochopili, že dřevem z nich lze výhodně obchodovat (na druhé straně měli o lesy zájem i jako o prostředí, ve kterém pořádali nákladné hony).
Abychom si udělali představu o spotřebě dřeva v hutích města Freiberg, stačí sledovat Müllera (1935). Tento lesnický odborník udává, že za rok 1556 to bylo celkem 260 tis. plm dřeva (k vycezení 1 kg stříbra v hutích bylo zapotřebí 35 kg dřevěného uhlí, zatímco na získání 1 kg železa to bylo pouhých 3 kg dřevěného uhlí). Dochovaly se smlouvy o tom, že městská rada tohoto města koupila od nového majitele panství Duchcov, hraběte Lobkovice, v roce 1550 dřevo za 2300 tolarů. Freiberg nakupoval dřevo také jinde - např. od Auerspergů, majitelů Červeného hrádku, kupoval kolem roku 1700 celých třináct let 15 až 20 000 plm dřeva ročně. Pro uhliště byl žádán zvláště buk.
V prostoru Český Jiřetín - Fláje - Moldava - Rechenberg - Holzhau - Hermsdorf - se střetávaly zájmy Lobkoviců (od roku 1642, kdy získali panství Duchcov - Litvínov), také Valdštejnů a šlechtického rodu Schönbergů (se sídlem na Frauensteinu, hejtmanů horních Krušných hor) se zájmy města Freibergu a saských kurfiřtů.
V průběhu 17. století se saským kurfiřtům podařilo paralyzovat rod Schönbergů tím, že od nich v konkurzu dne 8. 4. 1647 koupili Frauenstein a v roce 1652 Mníšecký les za 16 000 zlatých. Od roku 1635 jim náležel Purschensteinský les. V roce 1560 se jim již podařilo od Schönbergů zakoupit lesy podél Bystřice (Wilde Weißeritz) a právo po této plaviti dřevo. Po Bystřici se plavilo z Rehefeldu do Röthenbachu. Dříví bylo hlavně určeno k otopu pro město Drážďany. Roku 1567 získali kurfiřtové rovněž huť a hamr v Zeleném Dole u Brandova za 8 tis. tolarů.
V šestnáctém a počátkem sedmnáctého století rostly ve Flájské hornatině ještě středoevropské lesy. Osídlení bylo nízké. Obec Holzhau na saské straně založili teprve 1535 Schönbergové a osídlili ji dřevorubci. Také jako obec dřevorubců vzniká 1592 Český Jiřetín. Založil jej Jiří Lobkovic.
Před polovinou šestnáctého století nevznikly ani obce Moldava, Oldříš a Mackov. Počátkem sedmnáctého století teprve vzniká obec Pastviny. Na prvých plánech Nového plavebního kanálu, které vznikly před rokem 1600, chybí dokonce i obec Fláje.
O tom, jaké lesy zde rostly, nás na základě archivních pramenů informují Siegel (1927), Müller (1935), a Nožička (1962). Tvořil je ze 45 procent buk, 40 procent jedle se smrkem a z 15 procent javor klen, javor mléč, jasan, jilm, bříza a olše. Zásahem člověka ubývalo bučin a jedlí a přibývalo smrčin. Za sto let vždy přibližně o 10 procent. Příčinou bylo pálení dřeva, většinou bukového, na dřevěné uhlí pro hutě a vysoká potřeba palivového dřeva.
Již v šestnáctém století docházelo ve výše uvedeném prostoru ke sporům o les. V roce 1554 koupilo například město Freiberg od Lobkoviců v Bílině les o rozloze 274,7 ha, na pravém břehu Jeleního potoka (Hirschbach) mezi Moldavou a Hermsdorfem. Dřevorubci z Čech, kteří jej měli kácet, z něho byli násilně vyhnáni dřevorubci z Holzhau, kteří patřili Schönbergům. Schönbergové tvrdili, že les náleží jim. Totéž tvrdili Lobkovicové. Peníze za les zůstaly Lobkovicům. Freiberg musel také zaplatit Schönbergům. Od té doby se les nazýval "Kriegsstück".
V roce 1547 odmítli dovolit výstavbu takzvaného Lohnhausu na jejich pozemku. V tomto domě se vypláceli plavci dřeva po řece Muldě (Moldavě). Proto se Freiberg obrátil o pomoc na Lithwina Lobkovice z Bíliny. Ten mu dovolil již vybudovat Velký plavební rybník poblíž pramenů Muldy na svých pozemcích. Souhlasil také s vybudováním Lohnhausu v Mackově. Již 1549 si však stěžuje, že Sasové zde postavili domky, stodoly a vápenku. Pasou zde i dobytek. Roku 1583 byl proto Lohnhaus postaven blíže ke státní hranici, na Žebráckém rohu u Českého Jiřetína (později byl přebudován na hájovnu). Pro toto proniknutí Sasů na území Čech se vžil název "Keil" - klín. Ještě v 19. století se Mackov nazýval Keil a Mackovské louky "Keiler Wiesen".
Známý je i proces tří bratrů Schönbergů s městem Freibergem, který trval od roku 1580 až do roku 1610. Freiberg dosáhl práva plaviti dřevo z českého území až v roce 1612 u apelačního soudu. Plavení dřeva po Muldě bylo od roku 1537 do roku 1629 v rukou města Freiberga. V roce 1629 se sasští kurfiřti dohodli s městem Freibergem o právu plavení dřeva po Muldě a platili za to tomuto městu každoročně větším množstvím dřeva.
Dne 17. 2. 1599 zajali Schönbergové Urbana Ruprechta a Toffela Fritscheho z Českého Jiřetína se 7 koňmi a 3 saněmi, když připravovali dřevo pro Freiberg. Oba byli 15 dní uvězněni na Frauensteinu.
Zmíněný plavební dozorce Eckhard z Českého Jiřetína hlásí 6. 2. 1599, že Schönberg nechal uzavřít zátarasy cesty a mostky potřebné k odvozu dřeva. Starosta města Freiberg, Rolling, poslal začátkem listopadu notáře Drechslera a dva svědky na Frauenstein, aby žádali odstranění zátarasů. Nebyli však vyslyšeni. Proto dne 29. 11. 1599 byl odeslán jakýsi Kohler s řemeslníky, aby zátarasy odstranili. Stačili však opravit pouze most přes Rauschenbach. V dalším jim zabránil myslivec a lidé z Holzhau, Rechenbergu a Clausnitz, ozbrojeni sekyrami. Strhli navíc dva mostky přes Rauschenbach a velký přes Flöhu. Teprve po roce 1604 končí spory o les. V tomto roce dal saský kurfiřt Christián vymezit v prostoru Mníšek - Český Jiřetín - Moldava státní hranici známým důlním měřičem a kartografem M. Oedrem a matematikem Jostlem. Hranice byly vyznačeny poleny se znakem. Tato hranice platí v podstatě dodnes.
Stavba Nového plavebního kanálu
Již v roce 1535 se v režii Saska uvažovalo o založení plavebního kanálu, který by umožnil transport dřeva z Čech. Nedostávalo se údajně financí. Znovu se tato myšlenka objevuje 1565. V roce 1584 žádá město Freiberg o povolení k výstavbě plavebního kanálu saského kurfiřta Augusta I., který se až do roku 1586 nevyjádřil a pak záměr zamítl. Roku 1593 chtěl Freiberg souhlas k výstavbě plavebního kanálu od Lobkoviců a k tomu 10 000 zlatých bez daně. Nedošlo však k realizaci proto, že hrozily bouře s Turky. Avšak 7. 9. 1600 prohlíží komise saského kurfiřta terén kolem Rechenbergu celé dva dny. 16. 2. 1612 sděluje vrchní správce hutí saského kurfiřta, Linke, že našel výhodnou trasu pro plavební kanál. Roku 1617 chtěli sasští kurfiřti jednat s českými majiteli lesů o prodeji dřeva. Zůstalo opět jen u záměru, neboť hrozila třicetiletá válka a umírá Wilhelm Lobkovic.
Dne 16. 9. 1623 se sešla v Českém Jiřetíně z popudu saského kurfiřta J. Georga a Lobkoviců komise, která prohlédla lesy a na českém území podél Wernsbachu (Pstružný potok) až po jeho vtok do Flöhy (Flájského potoka) a na Geiersbergu (Jestřábí vrch). Slibovalo dřevo v množství 21 000 šráků (1 šrák = 3 sáhy = 5,684 plm). Sasové žádali současně o souhlas k vybudování plavebního kanálu, aby mohli dřevo dopravit až k Freiberské Muldě a po ní na uhliště poblíž Freiberga. Čeští partneři neměli pověření o této záležitosti jednat a tak se komise znovu sešla 9. 10. 1623 na zámku Freibergu. Tam došlo k uzavření kupní smlouvy na 40 000 šráků dřeva (224 000 plm) "na stojato" za 16 000 říšských tolarů. Lobkovici byl dán souhlas k vybudování plavebního kanálu z louky poblíž Flájí do Clausnitz, kde přecházel v řečiště Freiberské Muldy (Moldavy). Všechny stavby s ním související na našem území zůstaly českým majetkem. Za pozemky, kterými plavební kanál procházel, nežádali Lobkovicové náhradu.
Ačkoliv již 16. 2. 1612 sděluje F. Linke, že našel trasu plavebního kanálu, teprve 1624 se se stavbou Nového plavebního kanálu započalo. Jeho délka činí 18,2 km a spád 16 m. Začínal ve výšce 696 m. n. m. Při jeho budování se musel překonat výškový rozdíl 150 m. Začínal u Flájí, vedl přes Český Jiřetín do Cämmerswalde a odtud do Clausnitz, kde nedaleko Niedermühle ústil do Freiberské Muldy. Byl nahoře široký 280 cm, dole pouze 180 cm. Hluboký byl 120 cm. Voda v něm tekla pouze v době plavení dřeva. Plavební míra polen v Novém kanále činila 127 cm. Jinde se plavila polena od 50 cm délky do délky 196 cm, palivové dřevo bylo nejdelší.
O postupu prací na Novém plavebním kanálu není nic známo. Místy byly stěny plavebního kanálu vyztuženy kameny. Úsek před Českým Jiřetínem byl vytesán do skály. Vybudování celého kanálu stálo saského kurfiřta 4 959 tolarů, z nichž 1 500 dostali Schönbergové za jejich pozemky, přes které vedl. Dne 8. 3. 1629 byl kanál již hotový. Linke sděluje do Drážďan, že je Nový kanál schopný provozu a k plavení je připraveno 5 000 šráků dřeva. K tomu dni však kanál nebyl ještě převzatý. Kdy k tomu došlo, není známo.
Jeho založení v době třicetileté války můžeme považovat za jeden z důkazů, že se tato válka důrazněji dotkla Krušných hor až po roce 1631.
Těžba a plavení dřeva
Kácet les byla dříve namáhavá práce, zvláště proto, že pily se začalo používat v lese teprve po roce 1730. Její pronikání do dřevorubecké práce bylo pomalé a naráželo dokonce místy na odpor dřevorubců. Jsou známy i nepokoje dřevorubců, kterým byly pily vnucovány.
Do prvého září každého roku musel plavební mistr převzít od lesníka požadované dřevo. Místo, kde se kácelo, vybíral lesník. Jaké dřevo se bude kácet určovali na české straně lesníci hraběte Valdštejna nebo Lobkovice. V roce 1716 dostali 22 zlatých 16 grošů cestovného a 40 zlatých na dietách. Dřevo na našem území káceli poddaní českých feudálů. Saský kurfiřt na ně neměl právo. Z toho pocházely někdy potíže s dozorem.
Dřevorubci měli vlastní nářadí. Konali práci jako nevolníci, ale dostávali mzdu. Za jeden šrák dřeva to bylo 6 grošů. Týdně jeden dřevorubec stačil narubat 2 až 2,5 šráků dřeva. Před rokem 1589 dostávali navíc chléb a pivo. Vyplácelo se jedenkrát týdně. Je zajímavé, že již před rokem 1673 požadoval Valdštejn, aby tři čtvrtiny dřevorubců a polovina lidí rovnajících dřevo do šráků byli jeho poddaní.
Příprava dřeva - pokácené dřevo určené k plavení se rozřezalo na kusy dlouhé 1,27 m. Tato délka byla plavební mírou. Na pasece zůstalo dříví narovnané do šráků (1 šrák = 7,25 plm) ležet až do zimy.
Pokácené dřevo, pokud bylo určeno k plavení, se rozřezalo na kusy dlouhé 1,27 m. Tato délka byla plavební mírou. Na pasece zůstalo dříví narovnané do šráků (1 šrák = 7,25 plm) ležet až do zimy. Stahování dřeva bylo vzhledem ke konfiguraci terénu a nedostatku komunikací v létě většinou neproveditelné. Umožnil je teprve sníh. Dřevo se přepravovalo saněmi taženými voly nebo koňmi. Musel být ukončen do konce února kalendářního roku. Složištěm byla louka u plavebního kanálu (pod současným lesnickým učilištěm ve Flájích). Zde se dřevo znovu skládalo do šráků, aby byla možná kontrola, kolik dřeva se přivezlo. Šrákované dřevo hlídali hlídači se psy, aby se zamezilo rozkrádání.
Plavilo se jen, pokud měl Flájský potok dost vody. Větší část roku voda kanálem netekla, plavení trvalo 8 až 14 dní. K posílení vodního stavu plavebního kanálu se od roku 1738 používala také voda Rauschenbachu, dříve i voda rybníka na Jelením potoce zvaného Großer Floßteich a dále rybníka u Teichhausu nedaleko obce Holzhau. K témuž účelu sloužila také voda z Velkého radního rybníka mezi Dlouhou Loukou a Flájemi. Jeho voda odtékala Rathsbachem do Flöhy. Také on byl udržován plavební komorou a dosud se nachází na svém původním místě.
Plavilo se dle plavebního řádu saských kurfiřtů od roku 1629 do října 1872 (některé prameny udávají rok 1874).
Dozorem nad technickou stránkou plavení a stavem kanálu byl pověřen dozorce plavebního kanálu (Grabensteiger). V době plavení dozíral i v noci, zejména zda neklesla voda nebo po deštích příliš nestoupla a zda nedošlo k ucpání plavebního kanálu.
Během plavení bydlel v jednoduchém domku (Wehrhäusel) o jedné místnosti, který stával na počátku plavebního kanálu a byl později přebudován na loveckou chatu.
Plavení - Plavbu dřeva dirigovali plavci vyzbrojení tyčemi dlouhými 150 cm zakončenými kovovými háky a bodci. Pohybovali se po stezce vedoucí podél kanálu.
Plavbu dřeva dirigovali plavci vyzbrojení tyčemi dlouhými 150 cm zakončenými kovovými háky a bodci. Pohybovali se po stezce vedoucí podél kanálu. Mezi plavci byly i děti (ušetřilo se u nich na mzdě), ty však nesměly být na místech nebezpečných, jako například ve strži zvané Clausnitzer Rachel, protože zde bylo zapotřebí silných mužů. Po ukončení plavby se kanál čistil. Potopená dřeva, tak zvaná "Saufhölzer", se vytahovala a odstraňovala. Jejich počet činil 4 až 12 % z celkového množství plaveného dřeva.
V roce 1716 se v Českém Jiřetíně nacházely čtyři domy pro plavební personál.
V dolejší části obce stál patrový dům s číslem popisným 136, který náležel plavebnímu mistrovi (Flossmeister), jehož pravomoc sahala od Flájí až po Freiberg. Jeho starostí byl nákup, transport a vše ostatní kolem dřeva. Jeden čas se v tomto domě vyplácely mzdy plavcům, jinak se vyplácelo v takzvaném "Floßlohnhausu". Plavební mistr měl právo výčepu piva, směl však čepovat pouze pivo odebrané z Duchcova. Někdy se zde ve velké místnosti pořádaly i taneční zábavy.
V hořejší části obce pak stály domy dva - dům plavebního písaře a dům plavebního dozorce. K tomuto roku (1716) byly oba značně zchátralé. Konečně to byl ještě zmíněný "Lohnhaus" u Žebráckého Rohu (mezi Českým Jiřetínem a Moldavou, stával v místech pozdější československé celnice).
Spory o clo
Monopolní postavení v obchodě s dřevem do Saska měli Valdštejnové. 1715 prodává Valdštejn 9050 šráků dřeva, tj. 50 680 plm do Saska. 1782 stál jeden šrák tvrdého dřeva 5 tolarů 12 grošů, měkkého 3 tolary 16 grošů. Samozřejmě obchod se dřevem také některé roky stagnoval. Tak roku 1676 se do Saska prodalo pouhých 280,05 šráků - 1120 plm dřeva. 1723 se plavilo po Muldě 7 890 šráků (44 184 plm) a po Flájském potoce 5 096 šráků (28 537 plm). Z toho 950 šráků pro huť v Zeleném Dole u Brandova a 900 šráků pro huť v Röthentalu, také poblíž Brandova. V posledním desetiletí Nového plavebního kanálu z Flájí, tedy v létech 1862 až 1872 se po něm plavilo ročně již jen 3 500 plm dřeva.
Velké množství dřeva dodávaného do Saska vyvolalo záhy otázku cla. Podle saských pramenů poprvé žádali Češi clo za dřevo v roce 1624 a to 3 krejcary za jeden šrák. 10. 4. 1624 zaplatil Freiberg na celnici v Hrobu 303 zlatých grošů. Samozřejmě za ústních protestů. V roce 1625 plavil saský kurfiřt a ten clo odmítl platit s tím, že kurfiřti jsou zbaveni cla. Tento argument mu stačil až do roku 1638. V tomto roce požadovali celníci v Českém Jiřetíně opět clo. Bylo jim řečeno, že se Lobkovicové zaručili za volný obchod.
Maxmilián Valdštejn, první majitel Duchcovského panství, si prý vymýšlel různé novoty při sjednávání smluv o koupi dřeva. Proto byly smlouvy 1656 zrušeny. Avšak již 1658 byly obnoveny, ne však na dlouho, neboť 1662 se vše opakuje.
Valdštejn hrozil, že Nový plavební kanál zruší a všechna voda půjde Flájským potokem. Češi stále žádali za prodané dřevo clo. Sasové jej odmítali platit. Šlo jim o dřevo a v nejhorším vše řeší korupcí celníků v Českém Jiřetíně a Dlouhé Louce. Spor o clo trvá od roku 1656 do roku 1731. V roce 1731 došlo k dohodě a za dřevo se začalo platit clo. Sedmdesát pět let vývozu dřeva beze cla poškozovalo české feudály a vyvolávalo neustálé spory.
Tak například Valdštejn zvýšil cenu dřeva. Odmítal služby saských obyvatel. Hrozil zrušením saských Lohnhausů na českém území a vyhnáním jejich obyvatel. V roce 1727 nenechal kácet žádné dřevo. 1728 zastavil vodu a podobně.
Sasové na oplátku zadrželi v Drážďanech loď plující do Hamburgu se zbožím náležejícím Valdštejnům. Loď musela zboží vyložit a posádka byla vyměněna. Roku 1730 byla však s Valdštejnem uzavřena smlouva na koupi 9 000 šráků dřeva. V dubnu 1731 ale hrabě František Johann Joseph Valdštejn zemřel. Litoměřická správa kraje zakázala plavebnímu dozorci veškeré práce na Novém plavebním kanále a zastavila vodu. Sasové však hbitě zareagovali a zabavili v Drážďanech císařskou loď s nákladem 100 q mědi a vymáhali clo. To vše bylo hlavním důvodem k tomu, že 1731 konečně došlo k dohodě o clu za dřevo. Podstatně k tomu také přispělo, že roku 1729 vydalo místodržitelství v Praze univerzální zákaz vývozu dřeva do Saska.
Konec plavení
V roce 1699 vydává zvláštní komise v Praze nařízení proti zpustnutí lesů a vyžaduje hlášení z Duchcova, Bíliny, Teplic a Chomutova. Stav lesů z Duchcova je hlášen jako dosud dobrý.
Přestože roku 1729 vydalo místodržitelství v Praze univerzální zákaz vývozu dřeva do zahraničí, byly kupní smlouvy obnoveny a dřevo se plavilo dál.
Roku 1747 hrabě Valdštejn naříká nad přílišným prosvětlením lesů. O něco později zakázala císařovna Marie Terezie vývoz dřeva do Saska. V Drážďanech v důsledku toho dochází k různým represáliím. Feudálové se ale dohodli.
Poslední plavba dřeva na Novém plavebním kanálu se uskutečnila v roce 1872 (některé prameny uvádějí rok 1874). O deset let později bylo jeho vody využito k pohánění strojů v nové továrně na lepenku vzniklé v Českém Jiřetíně.
Ale to už přichází doba, kdy průmysl začíná využívat nové palivo - uhlí.
